Naar de inhoud

Юлиус Дрейфсанд цу Шлам

Голландский поэт/ holandský básnik
seniorennet.beseniorennet.be

Автомат ./ Български .

.
Автомат
.
Не мисля, че миналото
ме изтласква от настоящето.
Не — то поставя идното
в смислов контур.
.
Все по‑ясно усещам,
че вървя от началото
към време без име,
в покой, който ми се струва безкраен.
.
По пътя се храня с любов и утеха,
смесени със собствената ми сянка —
път на прозрение към „смисъла“.
.
Но не знам доколко
се тласкам сам
в правилната посока.
.
И дали има значение
че още обичам живота
Geschreven door julius dreyfsandt zu schlamm om 10:21

Отчужден -.Български

 
Както върви пътят, така и погледът
преминава в далечината, за да завърши
в мъглата на утрешния ден.
.
По-често от веднъж
човек се оказва отчужден,
между уж присвоени светлинни години,
и става скрит
в празнотата на вечния миг.
.
Не е така, че човек се вкаменява,
но волята е окована
и принудена да преживява прилив и отлив;
няма нищо толкова бездушно като чувството,
което се върти само в себе си,
докато разумът рови само в калта.
.
Човек се отдалечава все повече
от творящия природен ред.
Погледни в себе си и около себе си —
отново и отново ставаме отчуждени.
.
И все пак се надявам на ново очакване;
на безтелесна сигурност, така да се каже,
и копнея за възстановена свързаност,
.
за да бъде новото равновесие
отново положено в сърцето ми.
.
каб новая раўнавага
зноў была пакладзена ў маё сэрца.
Geschreven door julius dreyfsandt zu schlamm om 10:17

Wykorzeniony ..Polski

 
.
Tak jak droga biegnie, tak i wzrok
przechodzi w dal, by ostatecznie
zakończyć się we mgle jutrzejszego dnia.
.
Częściej niż raz
człowiek popada w wykorzenienie,
między jakby przywłaszczonymi latami świetlnymi,
i staje się ukryty
w pustce wiecznego momentu.
.
To nie tak, że człowiek kamienieje,
lecz wola zostaje spętana
i zmuszona doświadczać przypływu i odpływu;
nic nie jest tak bezduszne jak uczucie,
które krąży samo w sobie,
gdy rozum grzęźnie w błocie.
.
Człowiek oddala się coraz bardziej
od twórczego, naturalnego porządku.
Spójrz w siebie i wokół —
ciągle popadamy w wykorzenienie.
.
A jednak mam nadzieję na nowe oczekiwanie;
na bezistotną pewność, można rzec,
i tęsknię za odnowionym związaniem,
.
aby nowa równowaga
została znów złożona w moim sercu.
Geschreven door julius dreyfsandt zu schlamm om 10:13

Odcizený -Če¨tina

🇨🇿 Čeština
Odcizený
.
Jak cesta pokračuje, tak i zrak
přechází v dál, aby nakonec
skončil v mlze zítřka.
.
Častěji ne¸ jednou
se člověk ocitne odcizený,
mezi jakoby přivlastněnými světelnými roky,
a stane se skrytým
v prázdnotě věčného okam¸iku.
.
Není to tak, ¸e by člověk zkameněl,
ale vůle je spoutána
a nucena zakoušet příliv a odliv;
nic není tak bezduché jako cit,
který se točí sám o sobě,
zatímco rozum jen ryje v bahně.
..
Člověk bloudí stále dál
od tvořivého přirozeného řádu.
Podívej se do sebe i kolem sebe —
stále znovu se ocitáme odcizení.
.
Přesto doufám v nové očekávání;
v beztvarou jistotu, tak řečeno,
a tou¸ím po obnoveném sepětí,
.
aby se nové vyvá¸ení
znovu ulo¸ilo do mého srdce.

Geschreven door julius dreyfsandt zu schlamm om 10:11

Odtejen -Sloven¨čina


Tako kot pot teče, tako tudi pogled
preide v daljavo, da se nazadnje
konča v megli jutrišnjega dne.
.
Pogosteje kot enkrat
človek zaide v odtujenost,
skozi kvazi prisvojene svetlobne leta,
in postane skrit
v praznini večnega trenutka.
.
Ni tako, da bi človek okamenel,
a volja je vklenjena
in prisiljena izkušati plimo in oseko;
nič ni tako brezdušno kot občutek,
ki se vrti sam vase,
medtem ko razum brska le po blatu.
.
Človek vedno bolj tava
stran od ustvarjalnega naravnega reda.
Poglej vase in okoli sebe —
vedno znova postajamo odtujeni.
.
Pa vendar upam na novo pričakovanje;
na brezoblično gotovost, tako rekoč,
in hrepenim po obnovljeni povezanosti,
.
da bi se novo ravnovesje
spet polo¸ilo v moje srce.

.

Geschreven door julius dreyfsandt zu schlamm om 10:09

Адчужаны (Беларуская)

Адчужаны (Беларуская)
.
Як ідзе дарога, так і позірк
пераходзіць у далячыню, каб урэшце
згаснуць у тумане заўтрашняга дня.
.
Часцей чым аднойчы
чалавек становіцца адчужаным,
паміж нібыта прыватызаванымі светлавымі гадамі,
і робіцца схаваным
у пустэчы вечнага імгнення.
.
Не тое, што чалавек камянее,
але воля звязаная
і вымушаная перажываць прыліў і адліў;
няма нічога такога бяздушнага, як пачуццё,
якое круціцца само ў сабе,
пакуль розум толькі рые ў гразі.
.
Чалавек блукае ўсё далей
ад творчага прыроднага ладу.
Паглядзі ў сябе і навокал —
мы зноў і зноў становімся адчужанымі.
.
Але я ўсё ж спадзяюся на новае чаканне;
на бясцельную пэўнасць, так бы мовіць,
і тужу па адноўленай сувязі,
.
каб новая раўнавага
зноў была пакладзена ў маё сэрца.

Geschreven door julius dreyfsandt zu schlamm om 09:55

Отчужден - Български

Отчужден - Български
.
Както върви пътят, така и погледът
преминава в далечината, за да завърши
в мъглата на утрешния ден.
.
По-често от веднъж
човек се оказва отчужден,
между уж присвоени светлинни години,
и става скрит
в празнотата на вечния миг.
.
Не е така, че човек се вкаменява,
но волята е окована
и принудена да преживява прилив и отлив;
няма нищо толкова бездушно като чувството,
което се върти само в себе си,
докато разумът рови само в калта.
.
Човек се отдалечава все повече
от творящия природен ред.
Погледни в себе си и около себе си —
отново и отново ставаме отчуждени.
.
И все пак се надявам на ново очакване;
на безтелесна сигурност, така да се каже,
и копнея за възстановена свързаност,
.
за да бъде новото равновесие
отново положено в сърцето ми.

Geschreven door julius dreyfsandt zu schlamm om 09:49

Адчужаны (Беларуская)

Адчужаны (Беларуская)
.
Як ідзе дарога, так і позірк
пераходзіць у далячыню, каб урэшце
згаснуць у тумане заўтрашняга дня.
.
Часцей чым аднойчы
чалавек становіцца адчужаным,
паміж нібыта прыватызаванымі светлавымі гадамі,
і робіцца схаваным
у пустэчы вечнага імгнення.
.
Не тое, што чалавек камянее,
але воля звязаная
і вымушаная перажываць прыліў і адліў;
няма нічога такога бяздушнага, як пачуццё,
якое круціцца само ў сабе,
пакуль розум толькі рые ў гразі.
.
Чалавек блукае ўсё далей
ад творчага прыроднага ладу.
Паглядзі ў сябе і навокал —
мы зноў і зноў становімся адчужанымі.
.
Але я ўсё ж спадзяюся на новае чаканне;
на бясцельную пэўнасць, так бы мовіць,
і тужу па адноўленай сувязі,
.
каб новая раўнавага
зноў была пакладзена ў маё сэрца.

Geschreven door julius dreyfsandt zu schlamm om 09:45

Оттуѓен (Македонски .)

Македонски
.
Оттуѓен
.
Како што оди патот, така и погледот
се префрла во далечината, за на крај
да исчезне во маглата на утрешниот ден.
.
Почесто од еднаш
човекот станува оттуѓен,
меѓу како‑присвоени светлосни години,
и станува сокриен
во празнината на вечниот миг.
.
Не е дека човекот се вкаменува,
туку волјата е врзана
и принудена да го доживува плима и осека;
ништо не е толку бездушно како чувството
што кружи само во себе,
додека разумот само ровари по калта.
.
Човекот талка сè подалеку
од творечкиот природен поредок.
Погледни во себе и околу себе —
постојано повторно стануваме оттуѓени.
.
Сепак се надевам на ново очекување;
на бестелесна извесност, да речеме,
и копнеам по обновена поврзаност,
.
за новата рамнотежа
повторно да биде положена во моето срце.

Geschreven door julius dreyfsandt zu schlamm om 09:41

Wotcudźeny/Wótcudźony

Oppersorbisch
.
Wotcudźeny
.
Tak, ka¸ droha dźe, tak te¸ wobhlad
přechadźe do daliny, zo na kóncu
so w młyze jutřešeho dnja ztratí.
.
Čašće hač jónkróć
čłowjek wotcudźeny so stawa,
mjazy jako přiwłasnenymi swětlnymi lětami,
a so schowa
we prózdnosći wěčneho momeńta.
.
Njeje tak, zo človjek kamjenje,
ale wola je zwjazana
a nuzowana přiliw a wotliw přećić;
nič njeje tak bjezdušne jako čucenje,
kotre¸ samo w sobu so wjerće,
mjeztym zo rozum jeno¸ w błotu dźěła.
.
Čłowjek so wot tworiwjeho přirodneho porjada
dalše a dalše wotběra.
Wobhladaj so do sebe a wokol —
my so wotcudźujemy zas a zas.
.
A přeco mam nadźiju na nowe wočakowanje;
na bjezformowu wěsnosć, tak rjekuc,
a ¸adam po wotnowjenej zwjazanosći,
.
zo so nowe równowaha
zaso do mojeho hłónca polo¸i.
.________________________
Nedersorbisch
.
Wótcudźony
.
Tak, ako droga źi, tak teke naglěd
pśechada do dalokości, aby nakóńc
we mgle jutšnego dnja zaginuli.
.
Cesto wěcej ako jaden raz
clowjek wótcudźony se staś,
mjazy ako pśiwłasnjone swětne lěta,
a se schowa
we pśaznosći wěcnego mometa.
.
Njejo tak, a¸ clowjek kamjenijo,
ale wola jo zwězana
a nuzona pśilěw a wótliw do¸ywaś;
nic njejo tak bjezdušne ako cucenje,
kótare¸ samo w sebje se wjerśi,
mjazytym a¸ rozum jano w błocie kopje.
.
Clowjek se dalše a dalše wót
twórjacego pśirodnego pórědka wótběra.
Woglědaj se do sebje a wokol —
my se wótcudźujomy raz za razom.
.
A teke mam naděju na nowe cakanje;
na bjeztałesnu wěsnosć, tak rěc,
a ¸ydu po wótnowjonem zwězowanju,
.
aby se nowa równowaga
zase do mójogo górca polo¸yła.

Geschreven door julius dreyfsandt zu schlamm om 09:38

Відчужений

Так, як іде шлях, так і погляд
переходить у далечінь, щоб зрештою
розчинитися в тумані завтрашнього дня.
.
Частіше ніж раз
людина стає відчуженою,
між нібито привласненими світловими роками,
і ховається
в порожнечі вічної миті.
.
Не те, щоб людина кам’яніла,
але воля скута
і змушена переживати приплив і відплив;
немає нічого такого бездушного, як почуття,
що обертається само в собі,
поки розум лише риє в багнюці.
..
Людина блукає дедалі далі
від творчого природного ладу.
Поглянь у себе й навколо —
ми знову й знову стаємо відчуженими.
.
Та я все ж сподіваюся на нове очікування;
на безтілесну певність, так би мовити,
і прагну відновленої пов’язаності,
.
щоб нова рівновага
знову була покладена в моє серце
Geschreven door julius dreyfsandt zu schlamm om 09:30

Тихо повертаюся зі своїм словом.

Тихо повертаюся зі своїм словом.
.
я відкрив себе
маючи на увазі, що світ
знову може входити
.
минулий рік був виснажливим,
і подекуди ще є таким,
часом з тихою усмішкою,
і тепер я намагаюся знову знайти шлях,
щоб рушити до власної своєрідності
.
я роблю маленькі кроки,
звісно, обдумані,
я був ментально втомлений від світу,
і моя душа віддалилася від мене;
прагнення “мусити вміти” затягнуло мене
.
одна дія, яку я здійснив — я розширив свій сад,
обрізавши дикий ліс навколо тераси,
впустив світло, прибрав зайву тінь,
розпиляв гілки на частини,
навіть посадив сонячні вогники,
щоб люди знову бачили, що я тут сиджу
.
так, день і ніч я працюю, чи сплю, чи ні,
над своїм внутрішнім деревом,
яке, як я кажу, вже багато років
частково само собою
керується безіменним переходом
.
і тому краєвид знову має м’яку, хвилюючу кайму
Автор: Julius
(вимога німецького авторського права)
Geschreven door julius dreyfsandt zu schlamm om 12:36

Autobus 156 – Den 2 (проза-proza)

Autobus 156 – Den 2
.
Vystupuji z autobusu 156 a jdu směrem do centra. Tentokrát nejdu celou staniční pasá¸í, ale kráčím s ostatními vystupujícími kolem celého komplexu. Všude ohraničeno ploty a vysokými konstrukcemi plnými tisíců kol. Procházím uličkami mezi stojany a hle, hned potkám dozorčího. Ještě nikdy jsem ho neviděl. Usměji se: „Dobré ráno,“ říkám mu¸i ve funkci s odznakem na hrudi. Ano, chci působit spolehlivě. On jde dál.
.
Na cestě k mé stálé kavárně, na rohu kři¸ovatky silnic s auty a brzy vyra¸enými lovci slev…
.
Ach, mohou to být samozřejmě i dělníci nebo kancelářští úředníci. V tomto městě je ještě jedna skupina dělníků: vysoce vzdělaní lidé ze zahraničí, přilákaní, aby udr¸eli „high tech“ města a Nizozemska na nedotknutelné úrovni. Tady se soutě¸í s Čínskou lidovou republikou.
.
Objednám si tedy nejlevnější kávu… nabídnou mi volbu mezi velkým a malým šálkem… názorně, jako bych vypadal jako cizinec. (nebo jako bych přišel z venkovské vesnice, co¸ je vlastně pravda, ale to jen tak mimochodem)
.
„Chcete sušenku?“ – no, říkám… tak jo… příliš dlouho jsem se těm cukrům vyhýbal. Samozřejmě hloupost. Láska mu¸e jde přes ¸aludek, říkáme v našem jazyce.
.
Co jsem si u¸ dříve všiml: pravidelně prochází matka s dětmi. A zjišťuji, ¸e postavení nohou dětí má stejný základ jako u matky. Nebudu uvádět písmeno, které pro to obvykle pou¸íváme.
.
Hledám otce a dívám se na jeho nohy. Strašně tenké, takové fazolové tyčky, říkáme. Hned to dává náhled na to, jaké poměry v rodině panují – pokud je to vůbec rodina, člověk u¸ to dnes neví.
.
Dnes existují všelijaké slo¸ené formy vztahů.
.
Abych popsal své místo: Sedím nyní v jedné z největších knihoven na jihu a dívám se přímo na černou stěnu. Velkými barevnými písmeny je na ní napsáno: Young Adults. Wow, říkám si… sedím tu vůbec správně? Ještě jsem se ptal, zda tu mohu sedět se svou objednanou kávou.
.
Sna¸ím se najít si místo mezi ostatními přítomnými u „Young Adults“. Z osmi lidí byli samozřejmě všichni mladší ne¸ já. S trochou odhadu jsem vybral dva mladé. Dva přítomní byli důchodci, včetně mě…
.
Dívám se doleva a vidím tam mladé rodiče se třemi velmi malými dětmi (sedím vedle restaurace). Nejstaršímu dítěti odhaduji tři roky. Nepamatuji si, ¸e bych s vlastními dětmi v tomto věku navštívil knihovní restauraci. Ale ano… musí se začít brzy číst nebo vyprávět, to bude asi motivace. Po vypití nápoje děti běhají po místnosti. Ano, to na mě působí zdravěji.
.
Mezitím poslouchám přes YouTube a sluchátko svou vlastní komponovanou hudbu. V tomto případě varhanní skladbu, kterou jsem vytvořil k stoletému výročí svaté Ody, jmenné patronky naší vesnice. Je to první část série etud. (Komponuji pod jménem Johannes Revisius. Ano, mám více identit: je to také proto, abych se mohl anonymně pohybovat po vesnici.)
.
Na jedné informační stránce jsem popsán jako trochu tajemná postava… trochu zvláštní člověk, je tím míněno.
.
Včera jsem se přihlásil do středoevropského spisovatelského kolektivu. Byl jsem sice přijat, ale nic ode mě nebylo zveřejněno v slovanském jazyce. No, tak ne, říkal jsem si, a rozhodl jsem se to zkusit jinde. Ale právě otevírám počítač a vidím pozvánku, abych se přece jen stal členem. Zjišťuji, ¸e to působí stále zmateně. Ale to je samozřejmě moje vina… Lekli se samozřejmě… co má dělat sýrař v pravoslaví?
.
Samozřejmě mám v sobě i něco pozitivního. Rád se spojuji s jinými lidmi a jazyky. V tomto případě skrze poezii a sna¸ím se druhého v jeho jazyce pochopit a něco mu vrátit. Je to tak potřebné v našem Evropě. Ostatně, v které zemi není potřeba více spojení?
.
Ale dobře, můj příspěvek k světovému míru je sdílet sebe sama. Ať u¸ blízko nebo daleko.
.
Přeji hezký den,
.
Julius
Geschreven door julius dreyfsandt zu schlamm om 12:47

Pozemská večnosť

Pozemská večnosť
Priateľstvo je forma bratstva,
ďalšia vetva
na strome ¸ivota.
.
Veľkí sú tí,
ktorí ma tak chránia
a vnímajú
moje slabé stránky.
.
A ten, kto zotrie slzu —
bolesť či radosť,
oboje pravdivé.
.
Priateľstvo rastie v rovnosti,
v prítomnosti,
a zostáva
aj v neprítomnosti.
.
Mô¸em chrániť svojich priateľov
aj vtedy,
keď ich oči
u¸ sú zatvorené;
.
Láska si pamätá
v mnohých podobách.

Geschreven door julius dreyfsandt zu schlamm om 16:39

Pozemská věčnost

Pozemská věčnost
Přátelství je forma bratrství,
další větev
na stromě ¸ivota.
.
Velcí jsou ti,
kteří mě tak chrání
a vnímají
mé slabé stránky.
.
A ten, kdo setře slzu —
bolest či radost,
obojí je pravdivé.
.
Přátelství roste v rovnosti,
v přítomnosti,
a zůstává
i v nepřítomnosti.
.
Mohu opatrovat své přátele
i tehdy,
kdy¸ jejich oči
u¸ jsou zavřené;
.
Láska si pamatuje
v mnoha podobách.

Geschreven door julius dreyfsandt zu schlamm om 16:38

Zemaljska vječnost

Zemaljska vječnost
Prijateljstvo je oblik bratstva,
dodatna grana
na stablu ¸ivota.
.
Veliki su oni
koji me tako štite
i imaju pa¸nju
za moje slabe strane.
.
I onaj koji briše suzu —
bol ili radost,
oboje istinito.
.
Prijateljstvo raste u jednakosti,
u prisutnosti,
i ostaje
čak i u odsutnosti.
.
Mogu čuvati svoje prijatelje
čak i onda
kad su njihove oči
već zatvorene;
.
Ljubav se sjeća
u mnogim oblicima.

Geschreven door julius dreyfsandt zu schlamm om 16:37

Земаљска вечност

Земаљска вечност
Пријатељство је облик братства,
додатна грана
на дрвету живота.
.
Велики су они
који ме тако штите
и имају пажњу
за моје слабе стране.
.
И онај који брише сузу —
бол или радост,
оба истинита.
.
Пријатељство расте у једнакости,
у присуству,
и остаје
чак и у одсуству.
.
Могу да чувам своје пријатеље
и онда
када су њихове очи
већ затворене;
.
Љубав се сећа
у многим облицима.

Geschreven door julius dreyfsandt zu schlamm om 16:36

Mężczyznę z pieskiem spotykam każdego dnia (proza ironiczna)

Mężczyznę z pieskiem spotykam każdego dnia.
Z daleka unosi prawą rękę — gest tak stały,
jakby czas go nie dotyczył.
Od lat tak samo, bez słów,
a jednak z pewną cichą znajomością.
Często to mi wystarcza.
Są jednak inni, od których trudno mi się oderwać podczas spaceru z psem.
Jeden z nich słucha wyłącznie siebie.
Mówi jak pociąg, który nie zna hamulców.
Nie ma miejsca na pytanie —
bo zanim je przemyślę, chwila już minęła.
Tak to trwa od wieków, można powiedzieć.
Rano jestem jeszcze trochę nieobecny
i idę jak wszyscy tą samą trasą
przez mały park na końcu mojej ulicy.
A jednak uświadamiam sobie,
że jest we mnie więcej przestrzeni,
niż dotąd dopuszczałem.
Od niedawna wybieram inną drogę.
Wychodzę z domu
i patrzę w przeciwną stronę.
Ulica z droższymi, wolnostojącymi domami,
z dwoma lub trzema samochodami przed wejściem,
z ładowanymi bateriami aut elektrycznych.
Rzadko kogoś tam spotykam o tej porze,
chyba że szkoły znów są otwarte.
Wtedy dzieci są szybko odwożone
do przedszkola lub pobliskiej szkoły.
Przywozi się je w dużych czarnych samochodach,
niemal identycznych w modelu i kolorze.
Rodzic wbiega do środka,
mówi dziecku czułe słówka,
machając na pożegnanie.
Rodzice z sąsiedniej szkoły również przyjeżdżają „pudłami”.
Czasem na rowerach cargo —
to ci z kilkorgiem dzieci.
Kobiety, a czasem jeden mężczyzna,
rozmawiają, przygotowując dzień do startu.
Rozumiem ich.
W domu czeka pranie i inne powtarzalne obowiązki.
W mojej pamięci to niekończące się drogi.
Ale tak — to część wyboru wychowania.
Są też rodzice, którzy pędzą do swoich czasowo ograniczonych prac
w równie dużych czarnych kabrioletach.
Po spacerze z moim psem, Mikosem,
zostają jeszcze ci, których nazywam
„rodzicami z miejsca postoju”.
Wciąż mają sobie coś do przekazania —
albo do wymyślenia.
Wiem, że takie spotkania są dla nich potrzebą życiową.
Nie wiem, jak wygląda ich wieczór,
gdy partner wraca z pracy.
Może odbywa się podobna sesja,
tylko na innym poziomie.
Czy miłość wtedy błyszczy,
czy raczej wzdycha się nad rutyną?
„Twoja mama dzwoniła… zrobiłam coś prostego na obiad,
bo przy blacie było duszno.
A wiesz, kto odchodzi z mojej pracy?
Nie zgadniesz.”
Razem palą papierosa na tarasie zbyt dużego ogrodu.
Dzieci proszą o uwagę,
cieszą się, że mogą chwilę pobawić się z mamą i tatą.
Powinny pójść spać lekko zmęczone,
po ciepłej kąpieli.
Z własnego doświadczenia wiem,
że spokój rzadko przychodzi łatwo.
Są oczywiście zasady pedagogiczne,
ale zmęczenie woła o krótkowzroczność i nerwowość.
Wiadomości z całym swoim nieszczęściem mijają.
Oszczędzę wam resztę wieczoru.
A chodziło przecież o mężczyznę z pieskiem
z początku mojego gadania.
Spotkałem go na przystanku autobusowym
przy drodze do Eindhoven.
I tak — po raz pierwszy od lat wymieniliśmy słowa.
Zapytałem, dokąd jedzie,
widząc jego walizkę wskazującą na podróż zagraniczną.
„Do Bangkoku.”
„To pewnie dotrze pan tam w przyszłym tygodniu”, zażartowałem.
„Nie, jutro w ciągu dnia.”
Zrozumiałem, że jeździ tam co roku.
Jest życzliwym człowiekiem,
gotowym na krótką wymianę zdań.
„A pan dokąd?”
Odpowiedziałem: „Do Eindhoven.”
„Pan już chyba nie pracuje?”, zapytał,
widząc moją torbę z laptopem.
Autobus przyjechał punktualnie.
Usiedliśmy naprzeciw siebie
i kontynuowaliśmy lekką rozmowę.
Kobieta usiadła obok mnie.
„Tak mogę patrzeć do przodu, gdzie jedzie autobus.”
Walizka mężczyzny górowała nad nią jak wieża.
Zaśmiałem się: „To niewiele pani zobaczy.”
Odpowiedziała śmiechem
i powiedziała, że chce patrzeć na ekran w lewym górnym rogu.
„Czy wysiada pani po drodze?”
„Nie, na końcu.”
„To nie musi pani patrzeć na ekran”, zażartowałem.
„Przyłapał mnie pan”, powiedziała.
Uśmiechnęła się jeszcze przy wysiadaniu.
Podróżny zapytał, czy na dworcu jest supermarket.
„Tak, po prawej stronie.”
Przeszedłem przez budynek stacji
i poszedłem z tłumem w stronę miasta.
Nagle pomyślałem o kawie
i zobaczyłem Bakker Bart na rogu,
z ludźmi siedzącymi na wysokich stołkach.
Wiało przyjemnie.
Wziąłem zwykłą kawę
i obserwowałem przechodzących.
Nie byłem w pełni obecny.
Starszy mężczyzna spadł z roweru tuż przede mną —
prawie do mnie to nie dotarło.
Zostałem siedzieć.
Sześć osób rzuciło się do pomocy.
To mnie uratowało przed moją opieszałością.
Po kilku słowach mężczyzna został podniesiony.
„Uderzyłem w ten słupek…”
Po dwóch minutach wskoczył na rower
i odjechał.
Spojrzałem na telefon — brak internetu.
Oddałem pusty kubek
i poszedłem dalej w miasto.
Zauważyłem, że o tej wczesnej porze
tarasy były już pełne.
„Jak za granicą”, pomyślałem.
Geschreven door julius dreyfsandt zu schlamm om 12:26

„проза“ Поетична българска версия

„проза“
Поетична българска версия — чиста, без чужди елементи
Всяка сутрин срещам мъжа с малкото куче.
Отдалеч вдига ръка — тих знак,
повтарян години наред,
без думи, но достатъчен.
Понякога това ми стига.
Други говорят като река без брегове,
а аз мисля, преди да попитам —
и моментът вече е изчезнал.
В ранната светлина вървя по обичайния си път
през малкия парк в края на улицата,
полу-буден, полу-замислен.
И усещам: има повече пространство за мен,
отколкото съм вярвал.
Отскоро тръгвам различно.
Отварям вратата
и поглеждам в друга посока.
Улица с големи къщи,
тихи коли,
зареждащи батериите си.
Само когато училищата отворят,
там има движение.
Родители оставят децата си в черни автомобили,
майки с товарни велосипеди,
сутрешни думи,
домашни задължения,
пране, което никога не свършва.
Разбирам ги.
Разбирам и себе си
в спомените си.
След като извеждам кучето си, Микос,
остават онези, които наричам
„родителите от висящото място“ —
последните искри на утрото.
Вечер, представям си,
всичко се повтаря,
но по друг начин.
Любов, рутина,
въздишка,
усмивка,
простичка вечеря
защото е било задушно до плота.
А някъде дете иска внимание,
топлина,
сън след топла баня.
Знам как е.
Спокойствието рядко идва лесно.
По-късно, на автобусната спирка,
мъжът с кученцето стои с куфар
насочен към далечни страни.
Банкок, казва.
Още утре.
Добър човек,
отворен за няколко думи.
В автобуса жена сяда до мен.
Иска да гледа напред, казва.
Но куфарът на мъжа
скрива хоризонта.
Смеем се —
малък миг човечност
между Айндховен и неизвестното.
В Bakker Bart пия кафе,
вятърът ме обгръща.
Стар мъж пада от велосипеда си
точно пред мен,
а умът ми е далеч.
Други се втурват.
Той става,
дори скача,
и тръгва
както само старите мъже умеят.
Градът диша рано,
терасите са пълни,
като в чужбина.
А аз продължавам,
с лека удивеност
и остатък от кафе в мислите си.
Geschreven door julius dreyfsandt zu schlamm om 12:23

Slovenska različica — mehka ironija, jasna in mirna - ironična proza

Slovenska različica — mehka ironija, jasna in mirna
Moškega s psičkom srečujem vsak dan.
Od daleč dvigne desno roko —
gest, ki traja ¸e leta,
brez besed,
a z nekakšno tiho domačnostjo.
Včasih mi to zadostuje.
Drugi govorijo kot reka brez bregov,
jaz pa najprej razmišljam, preden vprašam —
in trenutek ¸e mine.
Tako je ¸e od nekdaj.
Zjutraj sem še nekoliko odsoten
in hodim po isti poti
skozi majhen park na koncu ulice.
A zavedam se,
da je v meni več prostora,
kot sem si mislil.
V zadnjem času izberem drugo pot.
Stopim skozi vrata
in pogledam v drugo smer.
Ulica z dra¸jimi hišami,
z dvema ali tremi avtomobili pred vrati,
z električnimi polnilci, ki tiho brnijo.
Redko koga srečam ob tej uri,
razen ko se šole znova odprejo.
Takrat starši hitro odlo¸ijo otroke
v varstvo ali sosednjo šolo.
Pripeljejo jih v velikih črnih avtomobilih,
skoraj enakih po modelu in barvi.
Starš steče noter,
izreče nekaj ljubkovalnih besed,
pomaha in odide.
Starši iz sosednje šole prihajajo podobno,
včasih z vozički na kolesih —
to so tisti z več otroki.
´enske, in občasno kakšen moški,
klepetajo, da bi dan la¸je stekel.
Razumem jih.
Doma jih čakajo opravila,
perilo, ki se nikoli ne konča.
V spominu so to dolge poti.
A tako je — del vzgoje.
Nekateri hitijo v svoje časovno omejene slu¸be
v velikih črnih kabrioletih.
Po sprehodu z mojim psom, Mikosom,
ostanejo še tisti, ki jih imenujem
„starši na postajališču“.
Vedno je nekaj novic za izmenjati
ali izumiti.
Vem, da so ta srečanja zanje ¸ivljenjska potreba.
Ne vem, kako je zvečer,
ko se partner vrne domov.
Morda se ponovi podobna scena,
le na drugi ravni.
Ljubezen, rutina,
vzdih,
nasmeh,
preprosta večerja,
ker je bilo pri kuhinjskem pultu prevroče.
„Veš, kdo odhaja iz moje slu¸be?
Ne boš uganil.“
Skupaj kadijo cigareto
na terasi prevelikega vrta.
Otroci prosijo za pozornost,
veseli, da se lahko za trenutek igrajo z mamo in očetom.
Morali bi iti spat rahlo utrujeni,
po topli kopeli.
Iz lastne preteklosti vem,
da mir redko pride sam od sebe.
Seveda obstajajo vzgojne smernice,
a utrujenost kliče po kratki potrpe¸ljivosti.
Večerne novice prinesejo svojo ¸alost.
Prihranim vam preostanek večera.
A šlo je za moškega s psičkom
z začetka mojega pripovedovanja.
Srečal sem ga na avtobusni postaji
ob cesti proti Eindhovnu.
Prvič po letih sva izmenjala nekaj besed.
Vprašal sem ga, kam potuje,
ko sem videl njegov kovček.
„V Bangkok.“
„Potem boste tja prispeli prihodnji teden,“ sem se pošalil.
„Ne, jutri čez dan.“
Iz njegovih besed sem razumel,
da tja potuje vsako leto.
Prijazen človek,
pripravljen na kratek pogovor.
„Kam pa vi?“
„V Eindhoven,“ sem rekel.
„Saj vam ni treba več delati?“
vprašal je, ko je videl mojo torbo z računalnikom.
Avtobus je prispel pravočasno.
Sedela sva drug nasproti drugega
in nadaljevala lahkotno izmenjavo.
´enska se je usedla poleg mene.
„Tako lahko gledam naprej, kam gre avtobus.“
Moški s kovčkom je segal visoko nad njo.
Nasmehnil sem se: „Potem ne boste veliko videli.“
Nasmehnila se je
in rekla, da ¸eli gledati na zaslon zgoraj levo.
„Ali izstopite vmes?“
„Ne, na končni postaji.“
„Potem zaslona ne potrebujete,“ sem se pošalil.
„Ujeli ste me,“ je rekla.
Pri izstopu se je še enkrat prijazno nasmehnila.
Popotnik me je vprašal,
ali je na postaji supermarket.
„Da, na desni.“
Šel sem skozi stavbo postaje
in z mno¸ico proti mestu.
Nenadoma sem pomislil na kavo
in zagledal Bakker Bart na vogalu,
z ljudmi na visokih stolih.
Veter je prijetno pihal.
Vzel sem navadno kavo
in opazoval mimoidoče.
Nisem bil povsem prisoten.
Starejši moški je padel s kolesa
tik pred menoj —
komaj sem zaznal.
Ostal sem sedeti.
Šest ljudi je priteklo k njemu.
To me je rešilo moje neodzivnosti.
Po nekaj besedah so ga dvignili.
„Zadel sem tisti stebriček…“
Po dveh minutah je skočil na kolo
in odpeljal.
Pogledal sem telefon — brez interneta.
Vrnil sem prazen lonček
in nadaljeval pot v mesto.
Opazil sem, da so bili zgodaj zjutraj
¸e številni terasi polni.
„Kot v tujini,“ sem pomislil.
Geschreven door julius dreyfsandt zu schlamm om 12:21

Meer van Юлиус Дрейфсанд цу Шлам

↑ Terug naar de berichten