Autobus 156 – Den 2
.
Vystupuji z autobusu 156 a jdu směrem do centra. Tentokrát nejdu celou staniční pasá¸í, ale kráčím s ostatními vystupujícími kolem celého komplexu. Všude ohraničeno ploty a vysokými konstrukcemi plnými tisíců kol. Procházím uličkami mezi stojany a hle, hned potkám dozorčího. Ještě nikdy jsem ho neviděl. Usměji se: „Dobré ráno,“ říkám mu¸i ve funkci s odznakem na hrudi. Ano, chci působit spolehlivě. On jde dál.
.
Na cestě k mé stálé kavárně, na rohu kři¸ovatky silnic s auty a brzy vyra¸enými lovci slev…
.
Ach, mohou to být samozřejmě i dělníci nebo kancelářští úředníci. V tomto městě je ještě jedna skupina dělníků: vysoce vzdělaní lidé ze zahraničí, přilákaní, aby udr¸eli „high tech“ města a Nizozemska na nedotknutelné úrovni. Tady se soutě¸í s Čínskou lidovou republikou.
.
Objednám si tedy nejlevnější kávu… nabídnou mi volbu mezi velkým a malým šálkem… názorně, jako bych vypadal jako cizinec. (nebo jako bych přišel z venkovské vesnice, co¸ je vlastně pravda, ale to jen tak mimochodem)
.
„Chcete sušenku?“ – no, říkám… tak jo… příliš dlouho jsem se těm cukrům vyhýbal. Samozřejmě hloupost. Láska mu¸e jde přes ¸aludek, říkáme v našem jazyce.
.
Co jsem si u¸ dříve všiml: pravidelně prochází matka s dětmi. A zjišťuji, ¸e postavení nohou dětí má stejný základ jako u matky. Nebudu uvádět písmeno, které pro to obvykle pou¸íváme.
.
Hledám otce a dívám se na jeho nohy. Strašně tenké, takové fazolové tyčky, říkáme. Hned to dává náhled na to, jaké poměry v rodině panují – pokud je to vůbec rodina, člověk u¸ to dnes neví.
.
Dnes existují všelijaké slo¸ené formy vztahů.
.
Abych popsal své místo: Sedím nyní v jedné z největších knihoven na jihu a dívám se přímo na černou stěnu. Velkými barevnými písmeny je na ní napsáno: Young Adults. Wow, říkám si… sedím tu vůbec správně? Ještě jsem se ptal, zda tu mohu sedět se svou objednanou kávou.
.
Sna¸ím se najít si místo mezi ostatními přítomnými u „Young Adults“. Z osmi lidí byli samozřejmě všichni mladší ne¸ já. S trochou odhadu jsem vybral dva mladé. Dva přítomní byli důchodci, včetně mě…
.
Dívám se doleva a vidím tam mladé rodiče se třemi velmi malými dětmi (sedím vedle restaurace). Nejstaršímu dítěti odhaduji tři roky. Nepamatuji si, ¸e bych s vlastními dětmi v tomto věku navštívil knihovní restauraci. Ale ano… musí se začít brzy číst nebo vyprávět, to bude asi motivace. Po vypití nápoje děti běhají po místnosti. Ano, to na mě působí zdravěji.
.
Mezitím poslouchám přes YouTube a sluchátko svou vlastní komponovanou hudbu. V tomto případě varhanní skladbu, kterou jsem vytvořil k stoletému výročí svaté Ody, jmenné patronky naší vesnice. Je to první část série etud. (Komponuji pod jménem Johannes Revisius. Ano, mám více identit: je to také proto, abych se mohl anonymně pohybovat po vesnici.)
.
Na jedné informační stránce jsem popsán jako trochu tajemná postava… trochu zvláštní člověk, je tím míněno.
.
Včera jsem se přihlásil do středoevropského spisovatelského kolektivu. Byl jsem sice přijat, ale nic ode mě nebylo zveřejněno v slovanském jazyce. No, tak ne, říkal jsem si, a rozhodl jsem se to zkusit jinde. Ale právě otevírám počítač a vidím pozvánku, abych se přece jen stal členem. Zjišťuji, ¸e to působí stále zmateně. Ale to je samozřejmě moje vina… Lekli se samozřejmě… co má dělat sýrař v pravoslaví?
.
Samozřejmě mám v sobě i něco pozitivního. Rád se spojuji s jinými lidmi a jazyky. V tomto případě skrze poezii a sna¸ím se druhého v jeho jazyce pochopit a něco mu vrátit. Je to tak potřebné v našem Evropě. Ostatně, v které zemi není potřeba více spojení?
.
Ale dobře, můj příspěvek k světovému míru je sdílet sebe sama. Ať u¸ blízko nebo daleko.
.
Přeji hezký den,
.
Julius
Аўтамат